Andy a jedna Quinová. .]

J. Vrchlický - Ta pravá radost z žití

Tu pravou radost z žití,
tu čistou, že jen jsem,
již necítil jsem dávno -
dnes jako zázrakem.

Co potkalo mne? Nevím,
proč jsem tak spokojen;
jen, že jsem, z plna cítím
jak hudba a jak sen.

medusa.

už mě nebaví být jen tou o zeď opírající se zaprášenou loutkou čekajíce na zatáhnutí provázku.  
už nezvládám být jen tím hadrem, kterým utřeš podlahu poté, co na ní naneseš bláto svého, na pohled hezkého, života.

už mě obtěžuje foukat ti na rány, aby tě nebolely, zatímco ty mi způsobuješ bolest mnohem krutější a hlubší.

už nekoukám na svět shora, jelikož už nelítám v oblacích; teď na něj koukám vzhůru nohama, protože za ten nejčernější mrak si mě přivázal na tenoučkou niť, která se každou chvílí přetrhne.

už nemám sílu vyplavat nad hladinu a zkusit se nadechnout, neboť vím, že pálivé chapadla medúzy nepředstavují jen ohnivé rány, ale také chlad a samotu na onom nejtemnějším dnu.

už se jen plácám v drsném písku osudu doufajíce, že brzy přijde konec.

křičím krev a krvácím slova, kterými tě prosím : medúzo, pust mě ze svých spárů.

enter.

I.

začtená a nekonečně fascinována příběhem Christophera McCandlesse jedu obvyklou tramvají obvyklou cestu v obvyklou dobu.

zvednu oči a cítím pichlavou bolest od ostrých zářivek, které vytváří nechutně umělé světlo.

město spí. jediní živí (?) tvorové jsou ti zombie v tramvaji, které prázdnými pohledy šedivých ospalých očí zírají kamsi do dáli.

venku tma, smog a vlhko. v dáli je nebe světlejší, naznačujíc východ slunce snad. ale něco ho tam drží - obrovská pracka mocného temna, jenž je v posledních dnech přítomno. znamení zkázy, a nebo znamení, že sílu bychom měli hledat v sobě, a ne okolo?

II.

nekonečné čekání. na smrt či na život?

mraky se trhají, utíkají a blednou. slunce se blíží a s ním i nový začátek.

nebo konec?

J. H. Krchovský (duben 2oo5).

Už na mě nechce čekat ,,můj cíl"
znuděně zívá u mých vrat...
žít jsem se ještě nenaučil
a už se učím umírat

To byla moje abeceda
že přichází hned po ,,A" ,,Zet"
když jsem se k prvním krůčkům zvedal
už jsem se učil odcházet

POTŘEBUJU na Aljašku.

při pohledu na nebe, na létající ptáky, se ve mě vždy zrodila závist. závist, že si můžou takhle lítat, naprosto svobodní. dnes už tomu tak není. rozpětím svých křídel naberou tolik prachu, který tady dole každým dnem svým lhaním, sobectvím, vztekem a proradností rozvíříme, že se jim musí létat opravdu těžce. jemňounká a skoro neviditelná zrnka prachu nezdají se být tak těžká, avšak chytají se na peří a nutí ta bezbranná stvoření létat níž a níž. a oni tak mohou zblízka vidět, jak se tu navzájem obíráme o poslední naděje, které nás tu drží. a ti ptáci, ti hodní ptáci se nám snaží navrátit ztracené sny a ideály, které nám někdo ukradl. ale při snaze vrátit je do správných rukou; křídla ztěžknou žalem a ptáci upadají. křídla jim lámeme svoji slepotou, kterou zakrýváme tu odpornou pravdu, které se bojíme postavit. 

obloha je šedá. žádné slunce. žádný měsíc. žádní ptáci. jediné, co z nich zbylo je peří, po kterém se smíchem šlapeme.

Edgar Allan Poe - Havran.

Jednou o půlnoci, maje horečku a rozjímaje 

nad divnými svazky vědy prastaré a záslužné - 

když jsem klímal v polospaní, ozvalo se znenadání 

velmi jemné zaťukání na dveře - a pak už ne. 

"Je to návštěva, či zdání, bylo to tak nezvučné - 

jednou jen a pak už ne."

Ach, již při vzpomínce blednu! Myslím, že to bylo v lednu, 

každý uhlík vrhal stín jen přede mne a dál už ne. 

Toužil jsem po kuropění; - marně hledaje v svém čtení 

ulehčení od hoře nad Lenorou - již poslušné 

světice zvou Lenora - nad jménem dívky nadvzdušné, 

jež byla mou a teď už ne.

Smutný šelest záclon vlaje z hedvábí a ohýbá je 

s hrůzou - již jsem do té doby neznal ani přibližně; 

abych skryl své polekání, říkal jsem si bez ustání: 

"Je to host, jenž znenadání zaklepal tak neslyšně - 

pozdní host, jenž znenadání zaklepal tak neslyšně - 

jednou jen a pak už ne."

Tu má duše vzrušila se; řek jsem bez rozpaků v hlase: 

"Prosím, pane nebo paní, odpusťte mi velmožně; 

avšak byl jsem v polospaní, když jste přišel znenadání, 

přeslechl jsem zaklepání - je to skoro nemožné, 

že jste klepal vy" - poté otevřel jsem úslužně - 

venku tma a víc už ne.

Hledě dlouho do tmy z prahu, stoje v pochybách a strachu, 

dlouho snil jsem, jak si nikdo netroufal snít mimo mne; 

ale ticho bez rušení, ani slůvka na znamení, 

jenom plaché oslovení "Lenoro!", zní zimničně, 

to já šeptám "Lenoro!" - a ozvěna dí zimničně 

jenom to a víc už ne.

Vrátil jsem se do pokoje, velmi divě se a boje, 

když jsem zaslech trochu silněj nový šramot poblíž mne. 

"Jistě cos za chumelice padlo mi na okenice; 

podívám se ze světnice, co jsi zač, kdo budíš mne - 

ztlumím na okamžik srdce, najdu tě, kdo budíš mne"; - 

vítr a nic jiného už ne.

Vyrazil jsem okenici, když tu s velkou motanicí 

vstoupil starodávný havran z dob, jež jsou tak záslužné; 

bez poklony, bez váhání, vznešeně jak pán či paní 

usadil se znenadání v póze velmi výhružné 

na poprsí Pallady - a v póze velmi výhružné 

si sedl jen a víc už ne.

Pták v svém ebenovém zjevu ponoukal mne do úsměvu 

vážným, přísným chováním, jež bylo velmi vybrané - 

"ač ti lysá chochol v chůzi, jistě nejsi havran hrůzy, 

jenž se z podsvětního šera v bludné pouti namane - 

řekni mi své pravé jméno, plutonovský havrane!" - 

Havran děl: "Už víckrát ne."

"Proroku," dím, "mene tekel, ať jsi pták anebo z pekel, 

synu podsvětí, a přece, proroku, pojď hádat mně - 

statečně, byť opuštěný žiji zaklet v této zemi, 

dům mám hrůzou obklíčený, zda tvá věštba uhádne, 

zdali najdu balzám v smrti, zda tvá věštba uhádne" - 

havran dí: "Už víckrát ne."

"Proroku," dím, "mene tekel, ať jsi pták anebo z pekel, 

při nebi, jež nad námi je, při Bohu, jenž leká mne, 

rci té duši, jež žal tají, zdali aspoň jednou v ráji 

tu, již svatí nazývají Lenora, kdy přivine, 

jasnou dívku Lenoru, kdy v náruči své přivine" - 

havran dí: "Už víckrát ne."

"To řek jistě na znamení, že se chystáš k rozloučení, 

táhni zpátky do bouře a do podsvětí, satane! - 

nenech mi tu, starý lháři, ani pírka na polštáři, 

neruš pokoj mého stáří, opusť sochu havrane! 

Vyndej zobák z mého srdce, opusť sochu, havrane!" 

Havran dí: "Už víckrát ne."

Pak se klidně uvelebí, stále sedí, stále sedí, 

jako ďábel na bělostných ňadrech Pallas Athéné; 

oči v snění přimhouřeny na pozadí bílé stěny, 

lampa vrhá beze změny jeho stín jímž uhrane, 

a má duše z toho stínu, jímž mne navždy uhrane, 

nevzchopí se - víckrát ne.

it's a mystery to me. we have a greed with which we have agreed. you think you have to want more than you need, until you have it all you won't be free. society, you're a crazy breed. I hope you're not lonely without me. when you want more than you have, you think you need and when you think more than you want, your thoughts begin to bleed. I think I need to find a bigger place 'cause when you have more than you think, you need more space. society, you're a crazy breed. I hope you're not lonely without me. society, crazy and deep. I hope you're not lonely without me. there's those thinking more or less, less is more, but if less is more how you're keeping score? means for every point you make your level drops kinda like it's starting from the top, you can't do that. society, you're a crazy breed. I hope you're not lonely without me. society, crazy and deep. I hope you're not lonely without me. society, have mercy on me. I hope you're not angry if I disagree. society, crazy and deep. I hope you're not lonely without me.

alone, but not lonely.

komu je lepší se vypovídat, když je vám mizerně, nebo naopak skvěle, anebo si jenom tak potřebujete či chcete vypovídat a něco sdílet; člověku, kterého považujete za nejlepšího přítele a znáte se skrz naskrz, nebo člověku, kterého potkáte na baru a už ho v životě neuvidíte? asi obě možnosti jsou správné. ale někdy se vám nenaskytne ani jedna. jste sami. a nebo naskytne, ale neuděláte nic pro to, abyste to splnili. radši jste sami. 

jsme sami. ať už si to připustíme, nebo ne. 

je hezký být občas sám, jen tak volně pobíhat v té své svobodě s lehkou hlavou plnou těžkých myšlenek. je spousta možností, ať už materiálních nebo jenom duchovních. tolik hezkých malých věcí, ze kterých se můžete radovat. a množství velkých starostí, které na chvíli jdou zahodit někam do kouta, zamknout v té kleci, ze které jste zrovna vylétli a na chvíli zvažovat pro a proti. život a smrt. uvědomit, že ke každému pro patří to proti a k životu patří smrt. 

jsem sama. nikomu nevolám, a ani nejdu do žádnýho baru. 

,,some people feel like they don't deserve love. they walk away quietly into empty spaces, trying to close the gaps of the past."

nevim proč, ale pořád žiju v jakési domněnce, že žiju jen teď a pro nějakou následující krátkou dobu. vůbec mi nedochází, že tu můžu být třeba dalších 30, 40, a možná i 50 let. ježiš marja.

co bude za takových 10 let? bude mít někdo z mých kamarádů dítě? co jeden z nich bude třeba vyprávět o své kotvičce na prstu? a poví jim, kdo má tu druhou a kdo to je? a co já budu povídat svým dětem, u kterých si ani ještě nejsem jistá, jestli je chci? a co když je chtít budu a nebudu moct? kde budu za 15 let? kde budu pracovat? kde budu žít? a budu pracovat? a budu vůbec žít? no, prostě  takový ty obyčejný otázky o životě, co si pokládá každý smrtelník. jsem tuctovka.

jsem tuctovka pro svět. tak jako každý. nejde být pro svět vyjímečný, každý žijeme. ale být vyjímečný pro někoho, to je přeci ta životní výhra. 

nebo ne?

ach, ta moje slabost pro brit(k)y.

zamilovala jsem se do Lily Allen. proč? protože je prostě...whoahh!

jak je možný, že mi to trvalo tak dlouho?

,,proč jsou věci tak krásné? a my tak ubozí, tak nezajímaví, tak oškliví?
(vyjma tebe ovšem, lásko má, vyjma tebe...!)"

úplně jsem na tenhle song zapomněla, a to to dřív bylo něco jako hymna.

Katy Perry je tu rozkošnější než kdekoli jinde a Travie McCoy je...uhh.

několik let nic a pak shledání. jako shledání dvou lidí, kteří po celá léta hledají lásku a když už téměř zapomenou, co to slovo vlastně znamená, ji najdou.

chtěla bych odjet. Británie. alespoň na léto. celé měsíce být v Brightonu a jen se procházet a pracovat a pít kafe (to se teď stalo oblíbenou hláškou, káva se stává hipsterskou záležitostí, ale rozdíl je v tom, že oni jí ani nepijou) a potkávat nový lidi a fotit a psát a číst a psát a psát a psát. to by byla paráda. nic by mi nechybělo. možná, že jo. happiness only real when shared? 

chyběl by mi někdo? a chyběla bych někomu já? 

beru tohle tak trochu jako nějakou moji psychoterapii. jako kdybych si sedla naproti nějaký paní, která by jedním uchem poslouchala a druhým pouštěla ven. vyjde to dalo by se říct nastejno, jelikož pokud si to tady někdo čte, tak zaručeně přeskakuje řádky, myslí na něco jiného, nebo vůbec nechápe. a to jsem ještě nedávám úplné podrobnosti a ty víc osobní a konkrétní věci. stačí, že jsem blázen já, nechci ho udělat i z vás. huhuh.

strach ze sebe sama je oprávněný. všechno dokážu tak dokonale posrat, až to není možný a dávám to za vinu někomu jinýmu. a až pak, co vypnu tu chvilkovou nenávist, která je jenom stínem a má být pomocí proti tomu opravdovýmu citu, mi dojde, že chyba je na mojí straně. paranoia, vztahovačnost, egoismus. mám víc stinných stránek, ale momentálně se hodí tyhle tři. 

dušení to v sobě mě unavuje a vyčerpává. 

jsem odjakživa netrpělivá, ale jsem ochotna ještě počkat. asi.

jo. pokud to má cenu.

už přes 3 hodiny je rok 2o12. a co má bejt? proč si lidi dávaj nějaký předsevzetí na novej rok? když chci něco změnit tak to prostě změnim, a nepíšu si nějakej debilní seznam. a proč to vůbec řešim? jo, to je to. vždycky nad něčim přemejšlim a pak něco řešim a řikám a nikdy to nedokončim. proč? protože si asi uvědomuju jak je to kreténský. nějaký moje moudra tyvole, co to je. 

jsem idiot, ale ne debil. i když si to některý lidi myslej (a) nebo ho ze mě dělaj.

pouštim Hexed All a na shledanou.