medusa.

už mě nebaví být jen tou o zeď opírající se zaprášenou loutkou čekajíce na zatáhnutí provázku.  
už nezvládám být jen tím hadrem, kterým utřeš podlahu poté, co na ní naneseš bláto svého, na pohled hezkého, života.

už mě obtěžuje foukat ti na rány, aby tě nebolely, zatímco ty mi způsobuješ bolest mnohem krutější a hlubší.

už nekoukám na svět shora, jelikož už nelítám v oblacích; teď na něj koukám vzhůru nohama, protože za ten nejčernější mrak si mě přivázal na tenoučkou niť, která se každou chvílí přetrhne.

už nemám sílu vyplavat nad hladinu a zkusit se nadechnout, neboť vím, že pálivé chapadla medúzy nepředstavují jen ohnivé rány, ale také chlad a samotu na onom nejtemnějším dnu.

už se jen plácám v drsném písku osudu doufajíce, že brzy přijde konec.

křičím krev a krvácím slova, kterými tě prosím : medúzo, pust mě ze svých spárů.