po noci, kdy spíš čumíte do stropu, do zdi, do polštáře, do knížky, do deníku, pod peřinu a kamkoli jinam, než abyste spali, se necítíte tak úplně fresh. nebo alespoň já ne. ještě ke všemu, když přemýšlíte nad věcmi, nad kterými přemýšlet nechcete jenom pro to, abyste přišli na to, co vám je. a během toho si vytvoříte v hlavince spoustu nesmyslných teorií a závěrů, díky kterejm vás všechno sere. a vy máte chuť jenom usnout a nemyslet. a když už se vám podaří usnout, musí se vám něco hezkého aspoň zdát a ráno se probudíte se stejně hroznou náladou, s jakou jste se převalovali v posteli předtím, než se vám oči konečně zavřeli alespoň na těch pár krátkých hodin. teď byste naopak spali dál, protože se vám vůbec z tý postele nechce vylézt. vlastně se vám nechce dělat vůbec nic. jen zůstat se svojí hlavou a znovu přemýšlet.
dneska mi největší radost udělal pohled z Brightonu, kterej mi poslal Ivan (vielen dank).
sice jsem si myslela, že moje tak trochu posedlost Británií tak nějak vyprchala, ale opak je pravdou. musim tam co nejdřív. no, prostě britský ulice a britský domy a britská móda a Britové a obzvlášť Frank Carter. no co; ,,je ti 19, máš na to právo". ha. (Radímku, už jsi zvážil zda potřebuješ či nepotřebuješ ty stránky v časopise?)
protože on je prostě nejlepší.
huh, tak teď si přijdu jako klasická bloggerka. to je označení, fungovaní, whatever, kterýmu se docela směju, i když já osobně píšu ráda a tahle stránka není nic jiného než blog. očividně můj, hah. no ale tak co, sranda musí bejt. ten život se nesmí brát tak vážně. nebo by se při nejmenším nemělo tak strašně přemýšlet, jako to třeba dělám já. nedělá to dobrotu. naopak. ale vždyť být občas smutný je v pořádku, přece.
