od té chvíle, co jsem se dnes probudila, jsem se snažila opět usnout. splín. mizérie. po několika denní zmatenosti, ve které jsem se nechala unášet silnou euforií, se objevilo tohle svinstvo, který se mi snažilo zkazit den. spánek mi nevyšel. a když nad tím tak přemýšlím, občas spát vůbec nechci, i když spánek miluju, vyžívám se v insomnii, jelikož občas jsem přesvědčena, že je to naprostá ztráta času. místo spánku člověk může tvořit, psát, přemýšlet, povídat si, lítat, žít.
když jsem už k večeru hnila v posteli a čuměla do stropu, hbitým pohybem jsem si oblíkla kalhoty a rozhodla se, že se půjdu projít. když jsem přešla ulici a byla v parku, v přírodě, v zeleni, začala jsem se sama sobě smát, že jsem tam nešla dřív.
pruhovaná lavička, jezírko, cigarety, a hudba. starosti nezmizely. pořád byly v mé hlavě, ale nacházela jsem na ně řešení, nebo jsem se na ně alespoň dívala pozitivně. ,,když o něčem moc mluvíš, tak to pak nevyjde." jasně, každý to známe a každý to víceméně odsouhlasíme. ale poprvé jsem se nad tím zamyslela. nad věcmi, o kterých jsem moc mluvila a ty pak nevyšly. a je to pravda. a v tu chvíli mi v hlavě svitla naděje. nebo spíš odpověď. bylo to jako trapná chvíle z filmu, ale díky bohu to nikdo nenatáčel.
takže stručně řečeno, život. je fajn. jen se ho musíme naučit žít.
