K čemu to všechno je? k čemu je každý den vstát, mluvit, chodit, smát se, plakat, dýchat, žít? Vždyť dříve nebo později každý umřeme, tak proč bychom měli chodit, hledat a tápat, když stejně nikdy nic nenajdeme?
Ano, najdeme něco/někoho, co/kdo pro nás bude důvod k tomu všemu, důvod k tomu žít a nechtít umřít.
Ale i to/toho jednou ztratíme a ponoříme se na dno. Nic nevydrží věčně, vždyť to každý víme.
Už ani nevim, co to znamená k někomu něco cítit a jestli vůbec ještě něco takovýho dokážu.
Někdy se mi zdá, že všechny moje city zamrzly a já jsem chladná, bezcitná. Což jsem dřív chtěla a možná, že je to dobře, že to tak je, i když ve skutečnosti asi není. Nevim, rozhodně mi to nepomáhá.
Štve mě, že moje nejčastější slovo a myšlenka je 'nevim'.
Jak se mi daří? nevim.
Má mě někdo rád? nevim.
Dokážu někdy něco? nevim.
Kdo jsem? nevim.
Je pro mě stále těžší a těžší vstát, protože nevidim důvod k tomu začít něco dělat.
Je pro mě stále těžší a těžší mluvit, jelikož nerada lžu a nebaví mě tvrdit, že jsem v pohodě ale zároveň mě nebaví o mě vyprávět.
Je pro mě stále těžší a těžší chodit, jelikož chodim po cestě života, která se mi zdá nekonečná a nejde nikam utéct a má spousta rozcestí a každý směr, kterým se vydám, je špatně.
Je pro mě stále těžší a těžší se smát, jelikož často důvod k úsměvu nemám.
Je pro mě stále těžší a těžší plakat, protože mi to prostě nejde, svírá mě úzkost a přitom bych tolik chtěla, aby ze mě vše zmizelo díky slzám.
Je pro mě stále těžší a těžší dýchat, když vidím, že to k ničemu neni, a jen plýtvám vzduchem pro ostatní.
Je pro mě stále těžší a těžší žít, protože________________________________________________________________________.
