několik let nic a pak shledání. jako shledání dvou lidí, kteří po celá léta hledají lásku a když už téměř zapomenou, co to slovo vlastně znamená, ji najdou.

chtěla bych odjet. Británie. alespoň na léto. celé měsíce být v Brightonu a jen se procházet a pracovat a pít kafe (to se teď stalo oblíbenou hláškou, káva se stává hipsterskou záležitostí, ale rozdíl je v tom, že oni jí ani nepijou) a potkávat nový lidi a fotit a psát a číst a psát a psát a psát. to by byla paráda. nic by mi nechybělo. možná, že jo. happiness only real when shared? 

chyběl by mi někdo? a chyběla bych někomu já? 

beru tohle tak trochu jako nějakou moji psychoterapii. jako kdybych si sedla naproti nějaký paní, která by jedním uchem poslouchala a druhým pouštěla ven. vyjde to dalo by se říct nastejno, jelikož pokud si to tady někdo čte, tak zaručeně přeskakuje řádky, myslí na něco jiného, nebo vůbec nechápe. a to jsem ještě nedávám úplné podrobnosti a ty víc osobní a konkrétní věci. stačí, že jsem blázen já, nechci ho udělat i z vás. huhuh.

strach ze sebe sama je oprávněný. všechno dokážu tak dokonale posrat, až to není možný a dávám to za vinu někomu jinýmu. a až pak, co vypnu tu chvilkovou nenávist, která je jenom stínem a má být pomocí proti tomu opravdovýmu citu, mi dojde, že chyba je na mojí straně. paranoia, vztahovačnost, egoismus. mám víc stinných stránek, ale momentálně se hodí tyhle tři. 

dušení to v sobě mě unavuje a vyčerpává. 

jsem odjakživa netrpělivá, ale jsem ochotna ještě počkat. asi.

jo. pokud to má cenu.