při pohledu na nebe, na létající ptáky, se ve mě vždy zrodila závist. závist, že si můžou takhle lítat, naprosto svobodní. dnes už tomu tak není. rozpětím svých křídel naberou tolik prachu, který tady dole každým dnem svým lhaním, sobectvím, vztekem a proradností rozvíříme, že se jim musí létat opravdu těžce. jemňounká a skoro neviditelná zrnka prachu nezdají se být tak těžká, avšak chytají se na peří a nutí ta bezbranná stvoření létat níž a níž. a oni tak mohou zblízka vidět, jak se tu navzájem obíráme o poslední naděje, které nás tu drží. a ti ptáci, ti hodní ptáci se nám snaží navrátit ztracené sny a ideály, které nám někdo ukradl. ale při snaze vrátit je do správných rukou; křídla ztěžknou žalem a ptáci upadají. křídla jim lámeme svoji slepotou, kterou zakrýváme tu odpornou pravdu, které se bojíme postavit. 

obloha je šedá. žádné slunce. žádný měsíc. žádní ptáci. jediné, co z nich zbylo je peří, po kterém se smíchem šlapeme.