promoklý tam tiše seděl čekajíc na svou lásku snad.

zmateně koukal. chvílema na lidi, pak do země.

mnul si ruce a okousané nehty se snažil schovat.

cítí, že se dnes něco stane. něco, co ho navždy změní. a život jeho promění v pustou samotu a krutou bolest.

pochybnosti se rozplunuly hned jak ji uviděl, tu svojí krásnou a věrnou, stojící na druhé straně chodníku u té veliké louže.

červený kabát září, bílý deštník chrání ji před deštěm.

s nadšením mává svému milému, který se zvedá z mokré a

studené lavičky. ona přechází, rychle hlavou otáčí s leknutím a strachem ve tváři.

hlasitost brzd nedá se ignorovat. běží k ní.

už nejde rozeznat déšť od slz.

už nejde cítit tlukot jejího srdce.

bledne a chladne.

přichází samota. bolest. krutá tma.

dnes jsem tě viděla.

prošel jsi kolem mě,

celý bílý,

v očích chlad.

byla to smrt, nad čím jsi přemýšlel?

nezanechal jsi za sebou tu vůni, kterou jsem znávala.

jediné, co po tobě zůstalo, je husí kůže na mém těle.

nebylo to vzrušení,

byl to strach.

čas utíká hrozně rychle

a tiše

kolem mě.

nestačím ho.

vzhlédnu a

je rázem pryč.

znamená svobodu,

ve které mě vězní.

bosé nohy má studené od

ranní rosy,

která je nalepena na trávě jako

její bílé šaty na jejím drobném těle.

rezavé vlasy ji padají do očí a

šimrají na propadlých tvářích.

zelené oči působí,

jako kdyby se v nich odrážel ten

temný hluboký les.

ten hluboký les,

který se teď před ní rozprostírá.

hučení vody, potůček.

snad měla bych se trochu umýt,

pomyslí si.

ovšem, že by měla.

celá noc bloudění zanechala na

jinak tak čisté dívce,

bohatě černé šmouhy.

myje se obličej,

šaty se ji promáčejí.

koukne se na svůj odraz

v té čisté hemžící se vodě.

proč by si měla mýt obličej?

vždyť se na ni nikdo nedívá.

proč by měla mlčet?

když ji nikdo neposlouchá.

proč by měla žít?

samota už ji tak zabíjí.

s křikem vstupuje do

studené vody.

křičí a

křičí

a točí se.

vyčerpaná a vzlykající padá

a hlava se jí motá.

šaty mokré

a srdce bolavé.

zavře oči,

hlavu potopí.

nedýchá.

neslyší.

jen sama tu

tiše umírá.

Dřív jsem milovala, dřív jsem malovala. Dnes neumím cítit nic opravdového, silného. A už ani nevím, jak se drží štětec.

Ubližuji, trápím. Jsem si toho vědoma.

Dřív jsem věděla co chci. Dnes nevím ani kdo jsem.

Mám pocit, že už nejsem člověk. Ale robot.

nebo naopak?

Roboti jsou takoví, jak je naprogramujete. Člověk umí milovat, nenávidět, smát se, plakat, být šťastný, být nešťastný, být veselý, být smutný, být hodný, být zlý.... ale já?

Já jsem mrtvá.

ty jsi chlad, já jsem teplo.

ty jsi život, já jsem smrt.

vykračuješ pravou, já ti pravou podávám.

roztaj. miluj. buď.

Kam se mi poděly všechny myšlenky?

Kam mi zmizela veškerá slova?

Zatlačuji slzy, nebo je snažím spíše vytlačit?

Mrazí mě teplo, hřeje mě zima.

Hlavu mám plnou prázdných myšlenek.

Ruce mám dlouhé, sahajíc do nekonečného neznáma.

Nohy mám krátké, nedosáhnou ani do nejbližšího snu.

Nedokážu ochutnat chtíč, který ve mě vře.

Spousta chutí, spousta přísad.

Chtíč je moc chutný na to, abych ho dokázala zpracovat...

Jdu radši do lednice.

oni byli.

on zemřel.

ona hledá.

ona věří.

ona umírá.

Už nechci sedět na vrcholu stromu a rozmýšlet se, na jakou stranu mám jít.

Větve prolézají mým tělem a srdce má víc a víc ran, které se nehojí.

Už nechci bolest.

chtěla bych plakat.

už nevím jaké to je

dostat žal ven

pouhou vodou,

ne krví.

krev všude kolem,

moje srdce vyschlé je.

stejně jako oči

pro žal už nevidí.

chci usnout,

spát.

spát spát,

nedýchat a

s úsměvem na tváři

odejít.

odejít do snů,

které si nikdy nesplním.

jsem nic,

jen pouhá nula

bez cíle.

pomoz mi,

pomoz.

unes mne

do říše snů.

tam mě odnes.

Dým ji tančí kolem hlavy, jako baletka na jevišti.

Její vlasy připomínají oheň, i když v jejích očích je vidět chlad.

Třesoucí se rukou upíjí kávu. Černou, bez cukru.

Těká po místnosti a přemýšlí nad svou budoucností.

Kouká z okna na nebe, které je stejně šedé, jako její život.

Objeví se slunce? Nebo smrt?

Slunce slunce, už se neptej. Déšť ti na vše odpoví.

Oh děvče děvče, nemarni už ani chvíli.

Dopij svou kávu. Černou, bez cukru.

Přemýšlej.

Vždyť ty jsi slunce,, ty jsi déšť.

Ty jsi tvá budoucnost. Hřejivá, ne chladná.

Ty jsi nebe. Jasné, ne oblačné.

Nejsi neviditelná, všichni tě vidí.

Všichni na tebe koukají a říkají si, jak jsou tvé rty zatažené. Jako to nebe, na které koukáš.

A všichni tě prosí, usměj se. Ať je obloha opět modrá.

k čemu je vůbec přátelství, ve kterém jeden druhého stejně podrazí?

k čemu je vůbec vztah, když stejně nevydrží věčně?

k čemu máme vůbec dejchat, když stejně jednou chcípnem?

musela bych utéct před sebou, abych utekla před tebou.

Mohli bychom ji nazývat slepec. Ale myslím, že naslouchač je ten správný výraz.

Protože ona slyší oslnivé tóny klavíru, slyší hlasité housle, slyší o čem se lidé baví, slyší dešťové kapky.

Ale ona nevidí žádné prsty hrající na ten klavír, nevidí žádný smyčec, nevidí žádné tváře, nevidí žádné slunce.

Vše, co vidí, je tma. Nebo spíš vše, co nevidí, je tma.

Ale tu tmu neslyší. Jen si je jistá, že se kolem ní nic jiného nerozprostírá.

Nic, než ta tma ji nečeká.

Protože i kdyby ho slyšela, nikdy ho už neuvidí a to je důvod proč nemůže vidět krásu klavíru, sílu houslí, šťastné tváře, ani vycházející či zapadající slunce.

Vše, co existuje, je pouhá tma.

Připadám si jako malíř, který stojí před bílým plátnem, na které chce vyjádřit své pocity, ale nemá barvy. Pouze drží v ruce štětec, smířen se svým osudem, ale nemůžu to dát najevo.

Cítím se jako dirigent, který taktovkou líčí celý svůj život, ale orchestr to nezvládne zahrát.

Jako bych byla na nejvyšší věži světa, připravena a natěšena na smrt, ale jediné, co můžu udělat je, že vykročím a budu stát na zemi. A kolem mě budou i nadále chodit malíři, kteří mají mnoho barev, ale jejich obrazy jsou pouhé slátaniny bez významu.

A také je tu spousta skladatelů, jejichž hudba se nedá poslouchat. Protože je stejně prázdná, jako oni sami.

Nevědí, jaké to je, cítit se jako osamělé ptáče, které vypadlo z hnízda, a teď na něj čeká spousta nebezpečí a nikdo mu nepomůže.

Stejně jako malíř ve velké bílé místnosti nemůže sehnat barvy a muzikantovy skladby by nikdo nepochopil.

Topím se. Se svou vlastní lodí.

Je tu moc divokých vln, který mají velmi tvrdý dopad na moji loď a ona praská. Praská její dřevo. Hnije.

A já jakožto kapitán ji nemůžu opustit.

Proč jsem nebyla chytřejší a nevybrala si radši pořádnou pevnou loď? Kterou nic a nikdo nezničí?

Proč mám jen takovou malou lodičku, kde si pluji sama a která se potápí do hlubin společně i se mnou?

Milion otázek. Žádná odpověď.

Blíží se hurikán. Pomoc.

Dívka se ptá chlapce, který pro ni znamená svět: ,,Proč mě nemůžeš milovat? Proč mi nikdy nic nemůžeš říct? Proč se na mě vždy jen tak sladce koukás a usmíváš, když mě vidíš?"

Chlapec neodpovídá, jen se usmívá. Dívka naštvaně odchází.

Chlapec ji ani nestačil dát báseň, kterou pro ni napsal. Báseň, kde stálo všechno to vysvětlení.

On se na ni usmívá protože vidí, jak je krásná. Ale nic ji nemůže říct, protože ani neslyší, co dívka říká.