Bůh není.

máš žaludek sevřený
a v očích strach,
odpusť mi má slova,
ten jedovatý prach.

už si nepřipadáš jako král,
neboť já už nejsem tvá,
teď cítíš jen smutek a žal,
nýbrž Bůh není
a osud ti mě vzal.

máš náruč otevřenou
a já nejsem v ní,
máš pusu sevřenou
a v očích slzy,
už dále nečekáš,
opuštím tě příliš brzy.

dopis pro drahého.

Bojím se mít někoho ráda,
proto se občas chovám jako kráva.

Jsem ale ráda, že tě mám
a co můžu dát, ti dám.

Někdy si jsem jistá, že rád mě máš
a to moc,
jindy se bojím, že mi zamáváš
a né na dobrou noc.

Děsí mě fakt, že s tebou stále
chci být víc a víc,
 s jinými to bylo třikrát a dost,
pak čau a dál už nic.

Nedokážu ti to do očí říct,
proto to asi musíš tady číst.

Ubohá snaha o směšné rýmy,
nazvat to tak smím-li.
Bojuji s hlasy zlými,
nikdy nebudu jako ty víly.

Nesmím ti říkat, že se omlouvám,
tak snad jen řeknu, že ráda tě mám.
Občas to chci dýchat a žít,
jindy by bylo lepší nebýt.

nevěřím nikomu. 

sere mě, že na chvíli polevím, a něco, i když úplné minimum ze sebe prozradím a pomalu si někoho začnu pouštět k tělu. 

seru na to. 

všichni jsou stejní sobci. hlavně, aby oni z toho nevyšli jako ti špatní. vše ostatní je jim u prdele.

říkáte o sobě, že jste dobří lidé, přitom děláte hnusárny. nebo naopak o sobě říkáte, že nejste dobří lidé, ale přitom dovolíte, aby si o vás někdo myslel opak a pak mu tu hnusárnu stejně uděláte. tak v čem je kurva rozdíl?

nasrat vole, nazdar.