,,I find that, lately, even lying to myself comes easily."

díky, mami.

see the music.

At Daggers Drawn.

Praha, 2o1o.

Collapse Beneath It.

Černošice, 2oo9.

Laura Jansen.

Praha, 2oo9.

Reason to Care.

Praha, 2o11.

Reason to Care.

Bratislava, 2o11.

The Effort.

Praha, 2o1o.

William Fitzsimmons.

Praha, 2oo9.

xTrue Naturex.

Praha, 2o11.

hometown.

chlapec v Cambridge.

RUSSIAN CIRLES & Deafheaven @ Matrix, 5. dubna 2o12!

orgasmus, nebo infarkt? těžko říct. 

těsim se. těšim se. těšim se.

tyvole!

waste of 2o11.

(Grey) Great Britain 2oo9.

Brighton.

 London.

 Cambridge.

Luboš Čarokrásný.

hrabu se ve fotkách.

jak tak pracuju na albu pro mámu, nutí mě to sem hodit moje tři nejoblíbenější fotky.

brácha a táta.

babička a máma.

dědeček a máma (v tom nejlepším kočárku).

stejně není nic lepšího. nemůžu si pomoct.

tak si pořád říkám, proč je svět tak nespravedlivý. proč jsem se musela narodit do týhle doby a ne do let, kdy letěly oplácaný baculky a ne 40 kilový holky? byla bych sex symbol. 

obsession with thinness.

misery fucking loves me.

,,i feel like a bird. featherless."

přeplněná tramvaj, Reason to Care v uších. smrad. smrad z lidí a z jejich životů. ten nepříjemný pach mě doprovází už od rána a vrývá se mi pod kůži. mozek mě bolí a přitom hnije. uvadá. jako fialka, co neni fialová. postrádám víru_dnes ano.

dnešek se nevyvedl. 

pořád hledám nějaké řešení, i když tu třeba vůbec není, nebo naopak už je všechno dávno vyřešené a já se hrabu v nějaké své naivní představě, že je to všechno jinak.

jsem idiot.

možná, že mám fakt jenom špatnej den a všechno bude zase zítra dobrý. i když, nic není dobrý. všechno se to sype. a já to po nějakym hezkym otupění, kdy mě jen tak něco nerozhodilo, opět začínám vnímat. a to asi nechci. 

nechci se vrátit do reality. nechci jí žít. můj naivní svět je hezkej. tam se mi líbí. připadám si jako totální magor. upřímně už ani nevim, co je jenom nějaká moje představa a co ta skutečnost. kdy žiju a kdy snim. všechno mi splývá dohromady a než si to uvědomim, usnu. nebo se naopak probudim. a nic nevyřešim. a proč bych se o to měla snažit, že? celý život se snažíme něco vyřešit, vyřešit podstatu života. ale než na to přijdem, umřem. 

hmm, dneska mi ty moudra obzvlášť jdou. dala bych si facku. ale jsem dostatečně vyválená v prachu svýho života, kterej mě před tim značně zfackoval. 

život nás učí. ukazuje nám, jaký jsme kreténi. a ubližujem. 

,,i don't understand why people, why every fucking person is so bad to each other so fucking often."

snažim se myslet na něco hezkýho, co mě čeká. nevidim nic. a zároveň všechno.

jsem blbá, ale na druhou stranu bych občas chtěla nebýt chytrá. 

jsem jako obal nějakých dvou bytostí, které se uvnitř mě ukrývají a hádají se. a já jsem jenom odpadkovej koš, kam hážou tu všechnu špínu. a zbytky. a svoje myšlenky. 

,,save me

like a sailor saves his boat."

přesně vím, kdy jsem naposledy šla po ulici (na můj vkus fakt pomalu) a usmívala se. bylo to v Berlině. v říjnu. byl to pátek a já poslouchala Friday I'm in Love od The Cure, a šla jsem dokonalou podzimně barevnou ulicí. dnes, Praha - Vinohrady, prosinec, v uších tradiční Hexed All od RC a sněžilo. cítila jsem se....nevím, perfektně? ať už jsem přemýšlela o čemkoli, viděla jsem jen naději. měla jsem chuť každýho objímat a rozdávat radost. já? jo, divný. měla jsem radost sama ze sebe, a ani nevím proč. bojím se to ,,říkat" nahlas, ale že by konečně přicházely nějaké lepší časy?
teď, příjemně unavená z práce, kde jsou na mě tak hodní, sedím a tvořím dárky. ty vánoce, které jsem letos nehodlala vůbec řešit, řeším nakonec asi víc než dost. a upřímně řečeno, baví mě to. můžu totiž tvořit a moje kreativnost, nápady a tvořivost tentokrát nezná meze. chci se do toho fakt dát. mám z toho radost. a když z toho budou mít radost i jiní, a potěší je to, tak není co řešit. vždyť od toho tu jsme, dělat radost ostatním, nebo ne? co je lepší, než mít radost z radosti našich blízkých, hm?

shite.

i přes dobrou náladu a snahu dívat se na všechno optimisticky mě občas přepadne shite (ostatně jako každýho). možná je to tim, že jsem druhej den doma a nudim se i přesto, že se za mnou stavila Jenna, na chvíli mě zabavila a teď mě to tu už zas nebaví. zrovna teď mě nebaví být sama. a zrovna teď mi, jak se zdá, nic jinýho nezbývá.

najednou si připadám jako malý dítě, který potřebuje, aby se o něj někdo postaral. jo, kdybych včera u sebe neměla starostlivou maminku, nevim co bych dělala. jenže se vrátila odpoledne z práce a do tý doby byla spousta času, aby se mi nějaký ty myšlenky do tý palice dostaly.

byly to spíš věci, nad kterýma jsem se i pousmála. nebo spíš jedna věc. proto mi teď vrtá hlavou, proč mi je tak nějak smutno. loneliness maybe.

je mi zle z lidí. už to trvá dost dlouho, obzvlášť v poslední době mě serou víc a víc. vyčerpávaj mě. vysávaj ze mě energii a je mi líp bez nich. až teda na pár z nich, samozřejmě, které vídám málo nebo vlastně skoro vůbec. což je smutný. a jsem zpět u fňukání. mohla bych to změnit a s někym se vidět. možná někoho i pozvat k sobě, a možná bych nebyla odmítnuta, ale bylo by o mě postaráno. ale radši si zafňukám. to je snad jednou za čas dovoleno.

mám povídavou. chtěla bych si celý večer s někým povídat, ležet na zemi a poslouchat Azure Ray. usnout pozdě v noci a brzy ráno připravit snídani. ale jediný, co můžu udělat, je napsat sem a mít pocit, že jsem se tak trochu vypovídala. ani se mi nechce zacházet do detailů, je to pak příliš osobní a já se v tom rejpu a je lepší to brát spíš takhle povrchně, protože je to pro mě pak nějakým tím způsobem cizí. ani nechci, aby mi zvonil telefon. slyšet/nevidět je na nic. řečeno může být cokoli. ale oči neoklameš (ať už mám dioptrie, nebo ne_hah). ale poslouchat historky a zároveň pozorovat rty, které ty historky vypouští, to by bylo...řekněme příjemný.

a nebo odjet pryč. jen na chvíli. k moři. do města. je to jedno. jen se procházet na neznámém místě. daleko od těch všech, co mi tu energii berou. s někym, kdo mi jí dává.

okay, dost.

crossing over.

ze začátku se mi tenhle film moc nezamlouval a upřímně řečeno, dala jsem tomu šanci jen kvůli tomu, že tam hraje Jim Sturgess. vůbec jsem nevěděla, o čem ten film má být. nakonec se z toho vyklubala celkem rozsekávačka (to je strašný slovo, když to takhle vidim napsaný).

takže, hážu trailer a opět doporučuju.

btw, Jim Sturgess is gorgeous.

asi na mě ty Vánoce, co se tak nebezpečně blíží, nějaký ten dopad mají. nejspíš je to lidma, který zmateně běhaj se strachem v očích, že tu požadovanou knihu neseženou. a naopak hezký je, když se jim ty oči rozzáří, protože vyhrabem poslední kus někde vzadu. jako já dneska; prodala jsem nějakýmu milýmu pánovi poslední Kmeny, který jsem měla schovaný pro sebe jenom proto, že jsem najednou pocítila, že je on potřebuje víc než já. pořád to trvá, a pocit je to moc hezkej. no nic, přidávám další super zabíjecí skladbu z Nebela, kterýho jsem pořád neviděla, a dost o těch Vánocích. mě jsou přece jedno. hm.

sobota, 8 ráno, a já už jsem pilná jako včelka. těšim se, až zase strávím pár dobrých hodin mezi knihami a se svojí oblíbenou sprostou kolegyní. minimálně do vánoc, kéž by dál a dál a dál. asi to moc prožívám, ale já se tam cítím fakt skvěle. nemyslím na věci, co mě trápí. nejsem doma, kam konec konců přijdu po celým dni, takže si ve finále ten večer doma vychutnám a ani se mi už nikam nechce. tak, jako včera. promeškala jsem koncert At Daggers Drawn, který jsem stejně už párkrát viděla, a Goodtime Boys; což mě překvapivě ani nějak moc netrápí. měla jsem dobrou náladu a nechtěla si jí kazit potkáním se s případnými lidmi, kteří by mi tu náladu mohli zkazit. i když, vlastně ani asi nemohli. prostě se mi nikam nechtělo, byla jsem příjemně unavená, chtěla jsem být zachumlaná v křesle, poslouchat muziku, pít jasmínovej čaj (ano, fanatismus), kouknout třeba na nějaký ten film a následně si v posteli v klidu číst. povedlo se mi vše.

začnu filmy. jako první jsem si pustila Lars and the real girl. i když už jsem to viděla, nějaká ta rozněžnělost (miluju to slovo) se dostavila. film je z roku 2oo7 a v hlavní roli Ryan Gosling, který je normálně strašně sexy a tak, ale tady je roztomilej a k politování. Lars, trpící psychickou poruchou si na internetu objedná pannu, ke které se chová, jako kdyby byla živá. překvapivé je, že nejdříve divící se lidé z města se tomu přizpůsobí, a všichni začnou mít Biancu rádi. koukněte, je to milý film.

další na řadu přišel The boy in the striped pyjamas. minulý (nebo předminulý?) rok jsem se dostala nejdříve ke knize. přečetla jsem jí za pár dní a tu doporučuju taky. je stejně rozsekávající jako film. pohled na ty dva kluky, němce, syna německého vojáka, a poláka, žida, jak si povídají přes plot koncentračního tábora, by nenechal chladným snad nikoho. opět mě to rozsekalo. takže, kdo neviděl (a nečetl), napravte to. ale asi si radši počkejte až budete mít dobrou náladu.

jako skvělý playlist mi včera posloužili Azure Ray, ISIS, a tradičně Russian Circles. paráda.

no, a knížka furt stejná: Émile Zola - Zabiják. strašně mě to baví, naturalismus v Paříži. alkohol zabíjí. jo. Gervaisa je moje hrdinka.

no, a tady ještě přidávám další takovou povinnost v posledních dnech. nemůžu si pomoct. je to pecka.

Watch "Půlnoční - Václav Neckář & Umakart" on YouTube

trocha pozitivního egoismu.

užívám si život středoškolačky, která má neomezený možnosti cestovat, pokud zapomenu na občasný nedostatek financí.

těším se, až odsud odjedu studovat univerzitu do zahraničí.

po těch pár letech, co už na tom světě jsem, mi konečně došlo, jak je Praha krásný město. užít si jí dokážu ale jenom když se procházím, nikoli v městské hromadné dopravě, protože tam bych se občas z lidí vylítla z kůže (a ikdyž je svalstvo zajímavá a fascinující věc, pastva pro oči by to zrovna asi nebyla). ale když si čtu Zabijáka, je to fajn, i když kniha není zrovna veselá. naturalismus je super.

došlo mi, že o nikom nemůžu říct, jestli je krásný, nebo ošklivý, protože existuje někdo, kdo říká opak. takže jde jen o to, jestli se mi líbí, nebo ne.

ano. ne. někdy mám ráda otázky, na které se dá takto jednodušše odpovědět. nemusí se to nijak okecávat. někdy ale použiju to zbabělé 'nevim', protože bych raději odpověděla právě těma okecávačkama. překvapuje mě, že mi kafe chutná pokaždý víc a víc. matematika mi prostě nejde. fotím, protože mě to baví. protože ráda zachytím nějaký, pro mě významný, okamžik. na fotce nemusí být nic, ale skrývá se za ní mnoho. píšu, i když to možná nikdo nečte, protože mě to baví a psát chci. došlo mi, že si stejně ve všem musím poradit sama, a svým způsobem jsem za to vlastně i ráda. nelituju ničeho, co jsem udělala a zažila, ať už to bylo špatný nebo dobrý, protože díky tomu všemu jsem tam, kde jsem. a někdy je to tu skvělý. a nejskvělejší je, že můžu ještě výš a ještě dál.

dochází mi, jak je ten život někdy skvělej. jo.

svátek má Jitka.

nejde mi psát. teda ne, že by mi to někdy šlo, ale teď nemám ani nápady. nějaká snaha tu je, ale možná i tu chuť postrádám. snažila jsem se umět se radovat z maličkostí a docela mi to i šlo. nabrala jsem jinej směr a pár dní jsem byla spokojena. za vším negativním jsem viděla (nebo se o to alespoň snažila) něco pozitivního. ale dneska nějak nemůžu najít nic, z čeho bych se radovala. i když jo, našlo by se pár věcí, ale asi jsem příliš unavená na to, abych tu radost jakkoli projevila či cítila. doopravdy cítila. dneska je divnej den. vzpomněla jsem si na dědu. už jsem se s jeho smrtí jakž takž smířila, konec konců už je to pár let, ale dneska jsem dostala docela ránu. vybavila jsem si ten pohled, když mi koupil můj první vlastní foťák a strašně mě mrzí, že v životě neviděl žádnou fotku, co jsem vytvořila. hned na to jsem šla Moskevskou, kde jsem chodila přibližně před 15 lety s bráchou a tátou, kdy mě brácha chránil a říkal, ať se nebojim, že jsem přece Rudá Sonja a každýmu čertovi uteču. říkal mi to naproti základce Kodaňský, kde je teď Tesco. pamatuju si to, jako kdyby to bylo právě dneska. pamatuju si blbosti, který pro mě ale něco znamenaj. nebo alespoň se to tak říká. nebo ne? dnešek se prostě nevyvedl.

bělení zubů a bolesti břicha.

ahahahahhahahahhahahahhahahahhahhh Olga Popelková aka vítězka o nejlepší ženský mulet!

od depky přes pomluvy až k těm britskejm dětem.