nevim proč, ale pořád žiju v jakési domněnce, že žiju jen teď a pro nějakou následující krátkou dobu. vůbec mi nedochází, že tu můžu být třeba dalších 30, 40, a možná i 50 let. ježiš marja.

co bude za takových 10 let? bude mít někdo z mých kamarádů dítě? co jeden z nich bude třeba vyprávět o své kotvičce na prstu? a poví jim, kdo má tu druhou a kdo to je? a co já budu povídat svým dětem, u kterých si ani ještě nejsem jistá, jestli je chci? a co když je chtít budu a nebudu moct? kde budu za 15 let? kde budu pracovat? kde budu žít? a budu pracovat? a budu vůbec žít? no, prostě  takový ty obyčejný otázky o životě, co si pokládá každý smrtelník. jsem tuctovka.

jsem tuctovka pro svět. tak jako každý. nejde být pro svět vyjímečný, každý žijeme. ale být vyjímečný pro někoho, to je přeci ta životní výhra. 

nebo ne?