promoklý tam tiše seděl čekajíc na svou lásku snad.

zmateně koukal. chvílema na lidi, pak do země.

mnul si ruce a okousané nehty se snažil schovat.

cítí, že se dnes něco stane. něco, co ho navždy změní. a život jeho promění v pustou samotu a krutou bolest.

pochybnosti se rozplunuly hned jak ji uviděl, tu svojí krásnou a věrnou, stojící na druhé straně chodníku u té veliké louže.

červený kabát září, bílý deštník chrání ji před deštěm.

s nadšením mává svému milému, který se zvedá z mokré a

studené lavičky. ona přechází, rychle hlavou otáčí s leknutím a strachem ve tváři.

hlasitost brzd nedá se ignorovat. běží k ní.

už nejde rozeznat déšť od slz.

už nejde cítit tlukot jejího srdce.

bledne a chladne.

přichází samota. bolest. krutá tma.