Připadám si jako malíř, který stojí před bílým plátnem, na které chce vyjádřit své pocity, ale nemá barvy. Pouze drží v ruce štětec, smířen se svým osudem, ale nemůžu to dát najevo.

Cítím se jako dirigent, který taktovkou líčí celý svůj život, ale orchestr to nezvládne zahrát.

Jako bych byla na nejvyšší věži světa, připravena a natěšena na smrt, ale jediné, co můžu udělat je, že vykročím a budu stát na zemi. A kolem mě budou i nadále chodit malíři, kteří mají mnoho barev, ale jejich obrazy jsou pouhé slátaniny bez významu.

A také je tu spousta skladatelů, jejichž hudba se nedá poslouchat. Protože je stejně prázdná, jako oni sami.

Nevědí, jaké to je, cítit se jako osamělé ptáče, které vypadlo z hnízda, a teď na něj čeká spousta nebezpečí a nikdo mu nepomůže.

Stejně jako malíř ve velké bílé místnosti nemůže sehnat barvy a muzikantovy skladby by nikdo nepochopil.