svátek má Jitka.

nejde mi psát. teda ne, že by mi to někdy šlo, ale teď nemám ani nápady. nějaká snaha tu je, ale možná i tu chuť postrádám. snažila jsem se umět se radovat z maličkostí a docela mi to i šlo. nabrala jsem jinej směr a pár dní jsem byla spokojena. za vším negativním jsem viděla (nebo se o to alespoň snažila) něco pozitivního. ale dneska nějak nemůžu najít nic, z čeho bych se radovala. i když jo, našlo by se pár věcí, ale asi jsem příliš unavená na to, abych tu radost jakkoli projevila či cítila. doopravdy cítila. dneska je divnej den. vzpomněla jsem si na dědu. už jsem se s jeho smrtí jakž takž smířila, konec konců už je to pár let, ale dneska jsem dostala docela ránu. vybavila jsem si ten pohled, když mi koupil můj první vlastní foťák a strašně mě mrzí, že v životě neviděl žádnou fotku, co jsem vytvořila. hned na to jsem šla Moskevskou, kde jsem chodila přibližně před 15 lety s bráchou a tátou, kdy mě brácha chránil a říkal, ať se nebojim, že jsem přece Rudá Sonja a každýmu čertovi uteču. říkal mi to naproti základce Kodaňský, kde je teď Tesco. pamatuju si to, jako kdyby to bylo právě dneska. pamatuju si blbosti, který pro mě ale něco znamenaj. nebo alespoň se to tak říká. nebo ne? dnešek se prostě nevyvedl.