Jsem jako květina. Křehká.

Jsem ve váze, na kterou všichni už zapomněli a nikdo do ni nedolil vodu. Vadnu.

Lístky opadávají, květ se sklání k zemi. Tam dolu, ke dnu, na kterém se nacházím.

Zoufale prosím alespoň o kapku vody, díky které bych se vzpamatovala, podívala se ke slunci a viděla tam nějakou naději, která by mě donutila se zvednout. Zvednout se z toho dna, vykročit a posbírat všechny své lístky.

Ožít. Být šťastná.

Nechci být už jen zmatená a nejistá.

Chci něco cítit. Chci cítit city jiných.

Chci cítit vůni té květiny, kterou jsem nechala uvadnout.

Nechci nechat uvadnout i mé srdce.