nevím, zda-li je to skutečností, že slunce zapadá později, ptáci zpívají, stupně sice pomalu, ale jistě stoupají a ve vzduchu je prostě cítit přicházející jaro, nebo mou snahou koukat se na svět tak nějak jinak. nebo spíš žít jinak. nebo spíš se naučit žít. občas je těžký bojovat, když vám pořád něco podráží nohy a o to těžší je najít sílu a zvednout se. je těžký se někde ukázat, když jste obaleni špínou hanby a před nikým tak neschováte, že jste opět selhali. před nimi možná ne, ale před sebou ano. špína nejde dolu, i když hodiny stojíte v kyselém dešti a doufáte, že se rozpustíte. sebe destrukce. nadávání na ostatní a stěžování si slouží jen jako výmluva. abychom si nemuseli připustit, že ta chyba je v nás. protože tam opravdu je a někdy je tou nejtěžší věcí kouknout se pravdě do očí. přitom stačí se nad to povznést; být v klidu když vím, že jsou to lidi, kteří mi ani trošku nestojí za to, aby mě vyvedli z rovnováhy, a i když ty věci třeba změnit nemůžeme, můžeme se buď pohnout, nebo změnit přístup. a o to tady jde. se životem se nesmíříme, tam bude prostě vždycky spoustu zklamání, bolesti, rizik, nešťastných náhod a vzpomínek, které bychom nejraději vymazali z hlavy. ale to k tomu životu prostě patří. nejdůležitější je smířit se sám se sebou. pro někoho je to snadné, pro někoho víc než těžké. ale ohlížet se za tím, co jsme v životě udělali špatně, nám moc nepomůže. naopak dobrý pocit z toho, že se nám něco povedlo, nebo že jsme někomu pomohli (protože já stále věřím, že na světě nejsou jenom zmrdi) nás posouvá dál tou cestou k sebepoznání a k uznání své osoby a dělá jí jednodušší, hladší, zanechává jen malé výmoly, kterým se bez problémů vyhneme.
možná, že právě díky tomu pomalu jarnímu slunci vidím na cestu lépe a ptáci mi svým zpěvem udávají směr a tím se mi daří občas sundat tmavý brýle a vidět svět reálněji či dokonce nahodit ty s růžovým odstínem a v nějakých věcech najít to pozitivní (ale to zatím nedělám tak často, přece jenom se toho případného pádu z naivity ještě docela dost bojím). a nebo se jen na okamžik objevil nějaký zásvit euforie, který zmizí kdy se mu zachce a já se rozplácnu v blátě, hlavou dolů, neuvidím nic jiného než tmu a budu doufat, že se do té bažiny potopím. jo, a s tímhle bych přesně měla přestat; nepřemýšlet nad tím, co bude a jen si užít tu danou chvíli. ať už sama nebo s někým. ať už doma nebo na druhém konci světa.
nerýpat se v minulosti. žít přítomností. nehnat se do budoucnosti.
Žádné komentáře:
Okomentovat