fantazie mi zatemňuje mozek, pro který je stále těžší a těžší být schopen normálně fungovat. nesnít. ale žít. sny jsou báječný, ale už mi splývají s reálným životem. a to mě zabíjí. nutí mě to nevnímat okolí a ponořit se do toho svého vlastního světa, který je mnohem hezčí než ten skutečný. ale když otevřu dveře a vrátím se na zem, dopad hořkosti a všeho toho hnusu kolem je pro mě opět zklamáním. ale nebolí. k tomu, aby mě něco bolelo, bych musela něco cítit. vždy jsem chtěla být chladná, bezcitná....ale necítit nic, je daleko horší, než mít někoho rád.
Žádné komentáře:
Okomentovat