občasné ujasňování si, kdo je skutečný přítel, ve mě pokaždé vyvolá pocit naděje. pocit, že tu mám opravdu někoho, kdo je vděčný za to, že žiji. a já jsem idiot, protože ti přátelé tu pro mě a se mnou jsou pořád; jen já to nevidím. a to je ta chyba. kterou mi ale oni odpustí, protože ví, jaká jsem. a mají mě takovou rádi. a za to jsem jim vděčná. že se kvůli nim nemusím měnit. že se nepotřebuji mít ráda, protože to za mě dělají oni. že mi vykouzlí na tváři úsměv. že mi neříkají věci, který chci slyšet, abych byla veselá, ale že mi řeknou i pravdu, která může být, a většinou je, nepříjemná, čímž mě rozveselí, protože je to upřímný. jo, přátelé zůstávají, ať děláte cokoli.
Jenny a Fílo, děkuji Vám.
xoxo
OdpovědětVymazat