jen další výlev hlavy.

mrzí mě, že neumím vyjádřit vděčnost, kterou k nějakým lidem mám.

mrzí mě, že neumím vyjádřit úctu, kterou k nějakým lidem mám.

mrzí mě, že neumím vyjádřit city, které k nějakým lidem mám. 

nevím proč, i přes veškerou odhodlanost, kterou v daný okamžik cítím, se přede mě vždy postaví ta zeď, jež nedokážu prorazit. obrovský blok, který nedokážu nikam posunout, ani na chvíli. ani na pár minut, během nichž bych mohla všechno vysvětlit. 
být vděčná. složit úctu. milovat. 

zrádná zeď, která přede mnou stojí na sobě má viditelnou pravdu, která se stane viditelnou jen díky mě. nehodlám lhát. nehodlám se za to proklínat. stačí, že mi výčitky z toho, že jsem nějaké věci vůbec udělala žerou mozek a poslední zbytky naděje co ve mně zůstaly. asi musím pykat. jak dlouho ještě? 

nestydím se za city. protože jich v sobě nemám moc, ale i těch pár čistých a upřímných citů mi dává šanci, že ještě nejsem úplné monstrum.

stydím se za to, že je neumím dát najevo. protože pak jako to monstrum působím. nebo možná ne jako monstrum, ale jako malá holka, co neví co chce. nestačí vědět jen to, co rozhodně nechci? protože to já vím moc dobře. a i přesto, že to vím a že se mi to příčí, to občas udělám. znova a znova. a následně se mi ze sebe chce zvracet. znova a znova.

bylo by mnohem příjemnější, kdyby to všechno šlo vyjádřit jen fyzickou stránkou. ale na to je to naše tělo příliš zrádné a matoucí. 

i pouhý tón hlasu to dokáže všechno potopit. stejně tak jako křivý úsměv či skrytý výsměch. 

je lepší se smát nebo brečet? já se rozhodně směju. 

(brečet mi totiž už nějakou dobu nejde.)