Hanuš Hachenburg.

Hanuš Hachenburg se narodil 12. července 1929. Vyrůstal v židovském sirotčinci na Vinohradech. Ve třinácti letech byl pro svůj židovský původ deportován do Terezína, kde více než rok žil v Domově 1, podílel se na činnosti chlapecké samosprávy a stal se častým přispěvatelem časopisu Vedem, především autorskými básněmi.

V prosinci 1943 byl deportován dále do Osvětimi, kde prožil ještě několik měsíc v tzv. rodinném táboře Birkenau. Zahynul pravděpodobně v plynové komoře v červenci 1944 ve věku nedožitých patnácti let.

Zdeněk Ornest vzpomíná : ,,Bylo to výlučné přátelství - moje a Hanušovo. Začalo vlastně už v sirotčinci a pokračovalo pak i na domově. Naše přátelství mělo své výkyvy, krize. Hanuš byl trochu podivín a já byl také divný, dost často jsme se přeli, ale vedli jsme zajímavé hovory. Hanuš by imponoval tím, že psal básně a na svá léta byl mimořádně vzdělaný. Byl to bledý, slabý chlapec, stále vidím jen ty jeho oči, byl fyzicky zubožený, nepraktický, stále se někde vznášel, nechodil po zemi... A pak, v prosinci 1943, byl odtransportován na východ. Byl to tehdy ojedinělý případ na domově, tím spíš to byl pro mne velký otřes... Později jsem se dověděl, že Hanuš skončil v rodinném lágru v Osvětimi - a že se nevrátil..."

(zdroj : Hannes Hachenburg - Hned vedle bílá barva mráčků, Terezín 1943.)

o Ha- (Hanušova značka, kterou se podepisoval pod své básně) jsem se dozvěděla při říjnové návštěvě Terezína. byla jsem i v ,,domově jedna", kde byla vystavěna jedna báseň a jeho údajná fotografie, která je i ve výše zmiňované knize. nikdo si totiž není jistý, jak doopravdy vypadal. básně začal skládat někdy ve 12 letech. samozřejmě, život v Terezíně nutil děti dospět daleko dříve díky tomu, jaké hrůzy tam zažívaly. ale i přesto při čtení Hanušových básní mám husí kůži po celém těle a nejde mi do hlavy, že to mohl napsat 14 letý kluk.

přikládám báseň Víra v nic, která mě osobně se hodně líbí.

Jsem sám,

šálivé sny se mi zdály

jsem sám

úkryty boří se v dáli

jsem sám

jdou děsu černé mraky

jsem sám

na vlnách jsme jen vraky

jsem sám

v vlnách se plamen leje

jsem sám

a padám přes peřeje

jsem sám

cár jsem jen na kostech

jsem sám

ztratil jsem víru, dech.

Jsem sám

v zahradách rostou růže

já sám

jdu s tebou tiše, úže

Jsem sám,

proto obejmout mohu

že jsem sám

lesk, svítící nebe bohů.

Jsem sám.

Vše se mi zrodilo ze samoty

aby se světla napilo

Jsem sám

v popeli po plameni

a vím:

Nic není.

Ha-